Tajemství Ježíše z Nazaretu

 

Mgr. Vladimír LIŠKA zdroj

V dějinách lidstva neexistuje žádná osobnost, kolem níž by se nashromáždilo tolik nezodpovězených otázek a otazníků, jako je postava Ježíše Nazaretského. Přitom se zároveň jedná o nejpravdivější mýtus, jaký kdy historie poznala.

NEJZÁHADNĚJŠÍ POSTAVA DĚJIN

Pochybuje-li dnes ještě někdo o tom, že Ježíšova historická autenticita nebyla nikdy dostatečně prokázána, je zřejmé, že nezná dostatečně fakta, která tuto autenticitu ve svém souhrnu jednoznačně potvrzují. A to nemám na mysli pouze texty novozákonních evangelií, jež jsou tím nejzákladnějším historickým pramenem o Ježíšovi životě, jeho skutcích, ale hlavně o jeho myšlenkovém odkazu, který se nesmazatelně zapsal do dějin naší civilizace a přetrvává dodnes, ačkoli křesťanská církev často jednala v přímém rozporu s idejemi, které Ježíš veřejně hlásal. Koneckonců, otázka, zda církev plně pochopila toho, k jehož jménu se dodnes hlásí, zůstává i nadále velice spornou. Dějiny středověkého papežství, inkvizice, šikanování jinověrců, takzvaných kacířů a jejich pronásledování, to vše leží na křesťanské církvi jako temný stín, jehož se zřejmě nikdy nezbaví, protože ať tak, či onak, její dějiny jsou zčásti naplněné i zločiny proti lidskosti, což jen podtrhuje skutečnost, jak falešné byly některé oficiální výklady Ježíšova učení a jak hluboce nepochopen zůstal tento kazatel a reformátor po celá dlouhá staletí z důvodů velmocenských ambicí nejvyšších představitelů církve.

Když papež Řehoř IX. roku 1231 zakázal svojí bulou prostým věřícím číst Písmo, mělo to hluboký význam. Církevní preláti dobře věděli, že jejich konání je neslučitelné v mnoha směrech s tím, co Písmo hlásá, a tímto nařízením se to snažili utajit. Přesně na ně se totiž vztahovalo to, co najdeme v Matoušově evangeliu: „A běda vám zákoníci a farizejové, pokrytci, že zavíráte království nebeské před lidmi, neboť sami nevcházíte, a těm, kteříž by vcházeti chtěli, nedopouštíte.“ (Matouš 23, 14–15). Pokusme se proto o krátkou exkurzi po stopách muže, který se stal nejvýznamnější postavou lidských dějin a jehož památku si každoročně o velikonočních a vánočních svátcích připomínáme po celém světě. Zjistíme, že při hledání historického Ježíše brzy narazíme na řadu záhad i rozporů, jejichž vysvětlení není vůbec snadné…

TAJEMSTVÍ NAROZENÍ

Záhadou, o níž se dodnes vedou učené diskuse, je už samotné Ježíšovo narození. Tak například v Dějinách zjevení božího od monsignora Šimona Pokoje čteme: „Pán Ježíš se narodil v noci z 24. na 25. prosince roku 749 od založení Říma.“ Vzhledem k tomu, že Řím byl podle tradice založen roku 753 př. n. l., klade tento katolický kněz datum Ježíšova narození do roku 4 př. n. l. Tohle datum ale z celé řady důvodů nesouhlasí… Z biblických evangelií totiž vyčteme následující záchytné body k určení Ježíšova narození:

1) Ježíš se narodil za vlády židovského krále Heroda Velikého, který nechal podle legendy vyvraždit všechny malé děti do dvou let ze strachu před narozením Mesiáše, za něhož byl později Ježíš považován. Herodes znal stará proroctví, podle nichž se měl Mesiáš stát novým židovským králem, a tudíž se cítil být ohrožen ve svém postavení.

2) Ježíš se narodil v době, kdy bylo možné spatřit novou velikou hvězdu na obloze, ohlašující podle astrologů Mesiášův příchod na svět.

3) Ježíšovo narození doprovázelo sčítání lidu, nařízené římským císařem Octavianem Augustem.

4) Do Betléma přišli v době Ježíšova narození mudrcové z Východu, aby zvěstovali Herodovi Mesiášův příchod jako největší dějinnou událost té doby.

Srovnáme-li uvedené údaje, pak nám vychází úplně jiné datum Kristova zrození a většina biblistů se dnes shoduje v názoru, že se Ježíš ve skutečnosti narodil roku 7 př. n. l.! Víme například, že král Herodes Veliký zemřel roku 4 př. n. l. a pokud tedy opravdu vydal rozkaz k vraždění dětí v Betlémě, musel být ještě naživu. Vzhledem k tomu, že šlo o děti do dvou let, můžeme logicky předpokládat, že i Ježíšovi bylo v té době zhruba tolik let. A navíc, kdyby se Ježíš narodil v noci z 24. na 25. prosinec roku 4 př. n. l., tak by Herodes rozkaz k betlémskému vraždění nevydal, neboť tou dobou byl již mrtev. Evangelia dále potvrzují, že se z důvodu Herodova pronásledování vydali Ježíšovi rodiče i se svým dítětem do Egypta. Kdyby se Ježíš narodil v prosinci roku 4 př. n. l., pak by takový útěk z důvodu Herodova úmrtí ztrácel smysl. Jinými slovy, Ježíš se musel narodit před rokem 4 př. n. l.! To potvrzuje i další indicie, kterou je tzv. betlémská hvězda. Pozdější církevní tradice sice učinila z betlémské hvězdy kometu, ale to je nesprávné. Dobové antické záznamy hovoří jasně o tom, že poslední veliká kometa se na obloze objevila roku 11 př. n. l. Evangelista Matouš však hovoří naprosto jasně o tom, že šlo o novou hvězdu!

Jak uvádí český záhadolog Ludvík Souček, už roku 1925 byl v berlínském muzeu nalezen klínopisný zlomek z města Sipparu, který zaznamenal konjunkci Jupitera se Saturnem v souhvězdí Ryb, která se odehrála někdy na přelomu 7. a 6. století př. n. l. Astronomové vypočítali, že ke stejné události došlo i v roce 7 př. n. l. a dokonce se třikrát opakovala. Podle jejich názoru se tato konjunkce musela na obloze opravdu jevit jako nová, veliká hvězda. To potvrzuje, že se Ježíš musel narodit téhož roku, kdy ke konjunkci obou zmíněných planet došlo.

Další indicií je výnos císaře Augusta o sčítání lidu. Ví se, že tento císař nařídil sčítání obyvatel římského impéria celkem třikrát, a to v roce 28 př. n. l., 8 př. n. l. a 14 n. l. Trvalo jistě určitou dobu, než se sčítání v římských provinciích připravilo. A i když se Palestina stala římskou provincií oficiálně až v roce 6 př. n. l., nic to neznamená. Herodes Veliký, jako loutkový král Římem dosazený, jistě Augustovo nařízení plně respektoval. Informace o průběhu sčítání lidu proto není v žádném rozporu s předpokládaným termínem Ježíšova narození roku 7 př. n. l.

Je tedy jasné, že se většina indicií o narození Krista podle evangelií evidentně vztahuje k letopočtu 7 př. n. l. a navíc, nikde se neuvádí, ve kterých dnech se to přesně stalo. Datum prosincových vánočních svátků bylo křesťanskou církví určeno až později, a to především z ideologických důvodů. 25. prosinec je totiž dnem Zimního slunovratu. Římané původně slavili tento svátek na počest Slunce (tzv. saturnálie). Jednalo se o velice oblíbené oslavy dokonce i mezi otroky, kteří byli 25. prosince osvobozeni od jakékoli práce a platil i zákaz soudů a poprav. Nutno zároveň říci, že prakticky všechny pohanské národy slavily zimní slunovrat jako den, kdy se krátí nadvláda temnoty a přichází opět vláda světla, kterou symbolizoval sluneční kotouč. Mnohem podstatnější je ale fakt, že 25. prosinec se zhruba od 3. století slavil v Římě i jako svátek narození boha Mithry. Toto starodávné íránské náboženství mělo tehdy v antickém světě velice mnoho vyznavačů a stalo se nejvážnějším soupeřem nastupujícímu křesťanství. Tady jsou také kořeny pozdějšího křesťanského symbolu kříže, namísto původní ryby. Kříž byl u uctívačů Mithry symbolem, který si kreslili před bojem na čela, podobně jako při mithriastických slavnostních rituálech. Díla raně křesťanských autorů dokládají, že se i křesťané s oblibou mithriastických bohoslužeb zúčastňovali, což křesťanští biskupové nesli s velikou nelibostí. Ještě v 5. století nabádal papež Lev Veliký své souvěrce, aby 25. prosinec neslavili na počest Slunce a Mithry, ale na památku Ježíšova narození. Církev proti mithriasmu ale ještě otevřeně nebojovala. Snažila se dát oslavám 25. prosince jiný, tj. křesťanský význam i symboliku. Tak se jí podařilo postupně staré pohanské slavnosti Zimního slunovratu eliminovat. Tento proces však trval dlouho. Někde až do 10.–11. století. To je také skutečný a pravdivý základ pozdějších vánočních svátků.

KOŘENY MESIANISMU

Kdo však byl onen židovský Mesiáš, za něhož Ježíše později mnoho lidí považovalo? A co vlastně budoucí kazatel z Nazaretu dělal do té doby, než veřejně vystoupil se svým reformním učením? To jsou otázky, na které je opět velice nesnadná odpověď. Mesiáš měl být božím vyvolencem, který spasí Izrael od všeho zla, nepřátel a nastolí království »boží spravedlnosti«. Jinými slovy, Mesiáš měl být někdo, kdo obnoví zašlou slávu Izraele jako jednotného židovského státu, který už dávno vzal za své. Tak například v 7. kapitole Izaiášova starozákonního proroctví se o budoucím Mesiáši dočteme:

„Hle, panna počne a porodí syna.“ Podle některých biblistů však došlo k chybnému řeckému překladu slova »panna«, a to především ze strany tvůrců novozákonních evangelií. V hebrejštině tohle slovo totiž znamenalo u Izaiáše »mladá žena«. Pozdější legenda o neposkvrněném Ježíšovi početí by tak měla mít nesprávný základ. O Mesiáši se zmiňují i další knihy Starého zákona, například v II. knize Samuelově, v knize proroka Jeremiáše, v knize Žalmů, u Malachiáše atd.

Když shrneme vše, co bylo o Mesiáši před Ježíšovým narozením napsáno, zjistíme, že Starý zákon obsahuje osm základních bodů, charakterizujících tohoto božího vyvolence:

1) Mesiáš bude seslán Bohem (Jahvem).

2) Bude Židem z rodu Davidova.

3) Bude pocházet z Betléma.

4) Narodí se z panny, resp. z mladé ženy.

5) Bude mít podobu člověka.

6) Přijde v době, kdy bude ještě stát jeruzalémský chrám.

7) Bude zrazen přítelem.

8) Zahyne násilnou smrtí.

Vzato ryze matematicky, kdosi spočítal, že aby se naplnilo pouze těchto osm hlavních charakteristik budoucího Mesiáše v osobě jediného člověka, žijícího za posledních 2000 let, je šance této shody vyjádřena poměrem 1:10 17 ! A všichni věřící křesťané proto jednotně tvrdí, že právě v Ježíšovi osobě k tomuto naplnění došlo beze zbytku, a proto nemohlo jít ani o náhodu, ani o shodu okolností, nýbrž o Boží zázrak. To je sice zcela zásadní tvrzení, ale podívejme se na celý problém podrobněji. Není pochyb o tom, že Ježíš z Nazaretu patřil mezi přední znalce židovského náboženství a jeho starozákonních tradic. Evangelia totiž podávají jasná svědectví o tom, že vedl učené disputace s předními zástupci oficiálního židovského kněžstva, kteří Mojžíšův zákon, jeho ustanovení, včetně starých proroctví, vykládali v dogmatech, poučkách a nařízeních. Ježíš se však těchto tradičních náboženských předpisů držel pouze částečně a od oficiálních výkladů Starého zákona se některými svými názory velice lišil, za což byl později jeruzalémskou velekněžskou radou (sanhedrinem) obviněn z rouhačství.

Ježíš proto docela určitě znal i všechna mesianistická proroctví, sahající hluboko do minulosti Izraelitů. Jeho znalosti byly skutečně udivující a je nepravděpodobné, že by k nim dospěl pouze jako geniální samouk. Docela určitě měl dobré učitele už jako dítě a zřejmě i později. Ale tito učitelé museli být zároveň stejnými znalci a učenci a ne jenom obyčejnými pouličními vykladači náboženských předpisů, jakými byli kupříkladu farizejové, kterých bylo mezi Izraelity plno a jejichž znalosti mívaly často velice povrchní úroveň, protože se nezabývali hlubším studiem smyslu starých textů. Tehdy platný židovský zákon byl tvořen hlavně pěti knihami Mojžíšovými (tórou). K nim se pak přidružovaly spisy proroků.

Pokud byl tedy Ježíš dobře obeznámen o mesianistických proroctvích, a není důvod tomu nevěřit, pak ona tolik zdůrazňovaná shoda osmi základních rysů budoucího Mesiáše právě s jeho osobou nemusela být vůbec tak zázračná, jak se na první pohled zdá. V daném případě totiž nemuselo jít o naplnění těchto proroctví o Mesiáši skrze Ježíše z vyšší vůle boží, nýbrž Ježíš naopak všechny své kroky, veškeré své konání a činy koncipoval záměrně tak, aby byly s těmito proroctvími ve shodě. Žil a choval se zkrátka podle vzoru těchto proroctví. Tak mohlo být dosaženo naprosto stejného účinku. Ježíš se svým konáním zcela ztotožnil s obsahem mesianistických proroctví, a proto není divu, že byl za skutečného Mesiáše řadou lidí doopravdy považován. Potom ale i jakékoli matematické pravděpodobnostní spekulace vyznívají naprosto irelevantně. Navíc je třeba přiznat, že většina starých proroctví o Mesiáši byla více než mlhavá.

Bezpečně víme, že se mesianismus zrodil z poroby Izraelitů cizáckými vládci, kteří nad celý národ nastolovali vždycky tíživou kuratelu. Kuratelu násilí a intolerance, která pak v mesianismu našla svou odezvu. Ježíš se stal pro mnohé Mesiášem právě proto, že se mesianismu dokonale přizpůsobil, ztotožnil se s ním i osobnostně a tak dosáhl nad jinými proroky naprostou převahu. Ti, kdo zdůrazňují fakt, že se Ježíš nikdy za Mesiáše veřejně neprohlašoval, ale sám sebe označoval za „Syna člověka", zapomínají, že právě ve starozákonních proroctvích se objevují zmínky o Mesiáši, jenž prý tímto „Synem člověka" bude. Jinými slovy, jde o jasný důkaz, že se Ježíš tímto Mesiášem skutečně cítil být! Kdo ho ale na jeho vlastní mesianistické vystoupení vlastně připravil? Nelze přece věřit tomu, že to byl pouze jen on sám, spíše lze předpokládat, že k tomuto svému poslání byl dobře vyškolen a že tato příprava trvala celá léta.

UTAJENÁ PŘÍPRAVA?

Každý jistě ví, že k největším tajemstvím Ježíšova života patří období zhruba dvaceti let, o kterých nenajdeme v evangeliích, ani v žádném pozdějším křesťanském spisu ani zmínku. Ježíš se objevuje na scéně dějin až někdy ve svých třiceti letech, kdy se z něj stává proslulý kazatel a reformátor. Ale určité indicie o tom, co s Ježíšem bylo do té doby, přece jenom máme. Je totiž vysoce pravděpodobné, že se Kristus stal členem sekty Esejců nebo byl jejich učením ovlivněn a patřil k jejich stoupencům. Esejci byli velice uznávanou ortodoxní židovskou sektou, žijící v ústraní normálního života. Vydělili se z běžného židovského společenství a zabývali se nejenom astrologií, ale i dalšími »skrytými« naukami, mezi něž patřily autogenní psychické tréninky, léčitelské praktiky, ale docela možná i studium některých paranormálních jevů, například umění levitace, či jasnovidectví. Esejci také byli těmi, kdo věřili v Mesiášův příchod. Nazývali ho »Učitelem spravedlnosti« a měl jím být jejich reinkarnovaný učitel a vůdce Choni, kterého lidé kdysi ukamenovali. Ovšem léta plynula a Mesiáš, alias Choni, nepřicházel. Ale uvnitř židovského společenství začalo docházet k pronikání vlivů antické, římské kultury a jejího životního stylu, který začínali napodobovat především židovští aristokraté a boháči, kolaborující s římskými protektory. Navíc se v Palestině promítaly i jiné náboženské vlivy, neboť tu vedle Židů žili i Egypťané, Syřané a další národy a národnosti římského impéria. Nebezpečí odrodilství a rozpadu tradičních hebrejských hodnot se zvyšovalo a Esejci se s tímto stavem věcí nehodlali jen tak smířit. Patřili mezi nejortodoxnější strážce židovského Zákona, náboženských tradic a předpisů, sahajících svým původem až k Mojžíšovi (asi do 13. století př. n. l.). Esejci lépe než kdokoli jiný věděli, že Mesiášův příchod by nepříznivý stav věcí radikálně změnil a navíc mohl znamenat další posílení jejich vlivu v celé Palestině.

Když se kolem roku 7 př. n. l. na nebi objevila nová hvězda, byli to právě esejýtí astrologové, kteří oznámili představeným sekty, že jejich propočty souhlasí s narozením Mesiáše. Bylo třeba ho však najít podle znaků, obsažených ve starých proroctvích. V krajním případě tomu i trochu napomoci. Tak se mohl mezi Esejci zrodit největší komplot v dosavadních dějinách lidstva, jehož důsledky však mohli jen těžko předvídat. Cílem bylo přesvědčit lid, že Mesiáš konečně přišel na svět a v pravý čas se objeví. To bylo z hlediska Esejců nejdůlezitější. Tak byli z možných uchazečů nakonec vytipováni Josef s Marší.

Marie pocházela z rodu Davidova a Josef žil v Betlémě. Dva důležité znaky starých proroctví tak byly splněny. Je pravděpodobné, že Josef rovněž patřil mezi Esejce. Byl totiž ochoten u své snoubenky Marie akceptovat slib věčného panenství, který kdysi dala. Její, tehdy už mrtví rodiče ji totiž v mládí zaslíbili Bohu a dali studovat do chrámové školy v Jeruzalémě. A právě tohle je zvláštní. Ani do manželství se Josef příliš nehrnul. K sňatku došlo až po dlouhém roce čekání a odloučení snoubenců. V této souvislosti není bez zajímavosti, že se právě Esejci zavazovali ke slibu panictví. Z evangelií a dalších křesťanských textů sice víme, že Ježíš měl pravděpodobně nevlastní sourozence, ale to nemuselo Josefovi poté, co se stal vdovcem, bránit v uzavření slibu další sexuální zdrženlivosti. Manželství sice mezi členy esejské sekty nebylo zakázáno, ale omezovalo se v podstatě jenom na plození dětí. Důraz byl pokládán na roli ženy jako matky a na mužovu úlohu při početí. Pokud se i ženatý člen sekty rozhodl pro pohlavní čistotu, vysloužil si u ostatních souvěrců všeobecnou úctu. Josef mohl být jedním z nich a Marii to nemuselo vadit. I ona dala Bohu kdysi svůj slib. My však víme, že Marie ještě před sňatkem přišla do jiného stavu. Vůbec si to neuměla vysvětlit. Sděluje šokovanému Josefovi, že ji navštívil boží posel, který jí sdělil, že počne z „ducha svatého", tedy z boží milosti, a že se jí narodí všemi tolik očekávaný Vykupitel Izraele. Nemá smyslu se zde touto křesťanskou legendou příliš zabývat. Koneckonců židovský Talmud hovoří o téhle skutečnosti poněkud jinak. Podle tohoto spisu byla Marie původně provdána za jakéhosi nežidovského vojáka Pandiru a měla poměr s Josefem, který ji také obtěžkal. Když Pandira zjistil, co se stalo, svou ženu zapudil, a ta odešla ke svému milenci. A z tohoto cizoložného poměru se pak narodil Ježíš. Pro věřící křesťany zní historka možná kacířsky, ale tato verze doopravdy existuje. Jinou možností však je, že se do celé věci vložili předáci Esejských, znalí tajných nauk svého společenství. Kdybychom mohli užít určitého příměru, pak Esejci vzdáleně připomínali pozdější středověká společenství Svobodných zednářů. Možná byla Marii podána nějaká halucinogenní droga, aby o svém početí nic nevěděla. Anděl, který jí zvěstoval narození budoucího Mesiáše, mohl být jedním ze spiklenců. Variant je více… Ale to, že Marie zůstala pannou, je až pozdější křesťanská tradice. Vždyť ještě sv. Pavel ve svém listě Galatským hovoří naprosto jasně o tom, že se Ježíš narodil ze ženy, nikoli z panny. Také Janovo evangelium potvrzuje správnost této skutečnosti. Dokonce říká: „Což tohle není Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku!“ (Jan 6, 42).

ASTROLOGOVÉ TO VĚDĚLI

Je tedy hodně pravděpodobné, že Ježíš byl normálním synem normálních rodičů. Jeho božství bylo ve skutečnosti proklamováno až po jeho narození esejskými astrology, resp. »mágy z východu«, o nichž se zmiňuje Matouš. Žádní tři králové odněkud zdaleka. Ti by vůbec neměli tušení, kde Ježíše hledat. Ale esejýtí astrologové to věděli přesně. Mesiáše vybrali totiž oni sami, podobně jako například buddhisté vybírají v Tibetu podle určitých znaků převtěleného dalajlamu. Ale v jednom Esejci nepovolili. Ježíše vychovávali s pomocí jeho rodičů sami. Vždyť jak jinak si vysvětlit, že už jako desetiletý byl schopen vést učené věroučné disputace s knězi jeruzalémského chrámu? Musel mít vynikající učitele a v úvahu připadají jedině Esejci – nejučenější z učených. O tom, že se Ježíš řídil při své misi idejemi Esejských, existuje několik zcela zásadních dokladů v samotných evangeliích, která však na druhé straně o Esejcích zcela nepochopitelně mlčí:

1) Význam křtu vodou, na který kladl Ježíš veliký důraz jako na očišťovací rituál smývání hříchů před Bohem, byl právě mezi Esejci hojně rozšířen.

2) Společné sdílení majetku jako výraz rovnoprávnosti esejského společenství. Ježíš tuto ideu hájil také ve výzvách, aby bohatí rozdali majetek chudým a následovali ho.

3) Dodržování celibátu, u Esejců ceněného a váženého.

4) Odsuzování manželské rozluky, které mezi Esejci i u Ježíše patřilo k základním věroučným atributům. Výjimku tvořilo smilstvo, ale tato »rozluka« vypadala v praxi tak, že cizoložnicím vždycky hrozil trest smrti ukamenováním.

5) Ježíšovo užívání pojmu »Duch svatý«, které v židovském oficiálním náboženství neexistovalo. U Esejců však byl tento výraz hojně rozšířen.

6) Ježíš Boha charakterizuje jako Boha odpuštění a lásky. Totéž pojetí se objevuje i v učení Esejců.

Už jen těchto šest pojítek mezi esejským učením a idejemi hlásanými Ježíšem je dostatečným potvrzením toho, že s věroukou téhle židovské sekty byl Nazaretský velmi dobře obeznámen. To samozřejmě umocňuje domněnku, že Kristus zřejmě patřil mezi jejich členy nebo vyznavače. Teprve později se s některými myšlenkami Esejských rozešel a zvolil vlastní cestu. Ale není téměř pochyb o tom, že to byli Esejci, kdo Ježíše připravili na jeho budoucí mesianistické poslání. Dělo se tak asi tajně, ale nikdo jiný nemohl v tehdejším náboženském prostředí Palestiny dát budoucímu Mesiáši lepší vzdělání. Ježíš však nebyl jenom kazatel, za kterého ho jeho učitelé chtěli mít. Stal se zároveň myslitelem i filozofem a naučil se samostatně uvažovat. Proto se také s ortodoxně pojímaným učením Esejských, kde svou nezanedbatelnou roli hrála některá zkostnatělá dogmata, nakonec zčásti rozešel. Jinak byl ale k úloze židovského Mesiáše vycvičen dokonale, což také mělo být zárukou jeho úspěchu. Ježíš byl totiž pro většinu lidí víc než obyčejným člověkem, neboť konal zázraky…

ZÁZRAČNÉ SKUTKY?

Vše nasvědčuje tomu, že Ježíš Nazaretský byl nadán určitými paranormálními schopnostmi, které zvyšovaly jeho věhlas. Dnes se těmito jevy zabývají vědci ve snaze proniknout do jejich tajemství, ale i to se zatím daří pouze zčásti. Před dvěma tisíciletími však byli lidé proti nim naprosto bezmocní a vysvětlovali si je jako zázraky, boží vůlí, boží mocí a osvícením shůry. To nás ovšem z ryze racionálních hledisek může sotva uspokojit, a tak si klademe otázku: byly Ježíšovy zázraky skutečně projevem jeho nadpřirozených schopností z milosti boží, nebo se za nimi mohlo skrývat něco jiného? Jeho zázraky lze rozdělit do několika základních skupin:

1) Uzdravování nemocných – především chromých a malomocných.

2) Vymýtání nečistých sil – ďábla a démonů.

3) Schopnost křísit mrtvé.

4) Ostatní zázraky – např. Ježíšova chůze po vodě, zázrak rozmnožení chlebů aj.

Když se podíváme na Kristovy zázračné skutky blíže, zjistíme, že v nich poevažovaly především léčitelské zásahy: „Při západu slunce pak všichni, kteří měli nemocné rozličnými neduhy, vodili je k němu a on na jednoho každého z nich ruce vkládav, uzdravoval je,“ říká Lukáš. A pokračuje: „Tehdy rozhlašovala se více řeč o něm a scházeli se zástupové mnozí, aby jej slyšeli a uzdravováni od něho byli ve svých nemocech.“ (Lukáš 5, 15) Z Lukáišvých, ale i jiných citací autorů evangelií je patrný jasný záměr – vykreslit Ježíše jako bytost nadanou nadpřirozenými schopnostmi, jež mu umožňovaly vyléčit každého, kdo k němu přicházel s pevnou vírou v jeho božství. Výjimkou je Marek, který ve svém evangeliu tvrdí, že Nazaretský uzdravoval pouze některé nemocné: „I nosili k němu všechny nemocné a ďábelníky (posedlé – pozn. aut.). I uzdravoval mnohé, ztrápené rozličnými neduhy a ďábelství mnohá vymítal.“ (Marek 1, 32–34) Marek je považován za věrohodného pisatele i pozdějšími představiteli křesťanské církve. Tak například Eusebios ve svém spisu Církevní historie poznamenává: „Marek se ničím neprohřešil při psaní věcí, které zaznamenával. Byl v tom pečlivý, aby nic nevynechal a aby nic neuvedl falešně.“ Dodejme, že ačkoli Marek nepatřil mezi Ježíšovy apoštoly, Nazaretského osobně znal. V domě jeho otce se totiž konala jeruzalémská Poslední večeře páně a Markovi bylo podle tradice v té době asi dvacet let. V každém případě ale jeho svědectví naznačuje, že ne vždy se Kristovi jeho léčitelské umění zdařilo. Vždyť uzdravoval pouze »mnohé«, tedy nikoli všechny, jak tvrdí ostatní pisatelé evangelií. O druzích chorob, které Ježíš léčil, toho nevíme mnoho. Z líčení evangelistů například plyne, že uzdravoval malomocné. Už to samo o sobě stačilo k tomu, aby byl Nazaretský považován za divotvůrce a božího Mesiáše. Tahle zhoubná nemoc byla ve starověku skutečnou metlou lidstva. Že je lepra nakažlivá, se vědělo už dávno předtím, jak o tom svědčí biblický příběh o Jobovi, jemuž se příbuzní vyhýbali kvůli velikým vředům, jimiž měl poseté celé tělo. Také Mojžíš se o této nemoci zmiňoval a podal její podrobný popis: „Člověk, ježto by na kůži těla jeho byla nějaká oteklina aneb prašivina, a bylo na kůži těla jeho něco podobného k ráně malomocné, tedy přiveden bude k Aronovi knězi… Jestliže chlupové na té ráně zbělejí a ta rána bude-li na pohledění hlubší, nežli jiná kůže těla jeho, rána malomocenství jest. Když tedy spatří ji kněz, za nečistého vyhlásí jej.“ (III. kniha Mojžíšova 13, 2–3)

Jedno je však jasné. Za malomocenství bylo možné považovat i jiné druhy kožních onemocnění, než byla skutečná lepra. Možnosti diagnostikovat tuto nebezpečnou chorobu byly v té době velice omezené a člověk podezřelý z této nemoci se automaticky stával vyvržencem společnosti a byl nucen k přísné izolaci. Za nakaženého leprou tak mohl být prohlášen každý, kdo trpěl nějakou rozsáhlejší a viditelnou kožní příhodou. Ježíš pravděpodobně uměl léčit některé druhy kožních nemocí. Otázkou je, kde získal takové vědomosti. Možná mezi Esejci, kteří určité léčitelské praktiky považovali za posvátné. Tajné léčitelské nauky byly také součástí různých uzavřených společenství učenců a mágů starověkého světa a je takřka jisté, že pokud měl Ježíš učitele, kteří ho pro jeho mesianistické poslání všestranně připravili, pak léčitelské znalosti do této přípravy docela jistě patřily. Ať tak, či onak, s uzdravováním malomocných to nemuselo být tak horké, jak by se na první pohled zdálo. Ježíš také léčil »ďábelníky«, čili osoby posedlé zlými duchy. Z pohledu moderní psychiatrie se jednalo o lidi s duševními poruchami. Pozdější křesťanská církev vydávala osoby »posedlé ďáblem« pronásledování a smrti upálením. Ježíš se jim však snažil opravdu pomoci, vědom si toho, že jde o choroby, které je možné v určitých případech úspěšně léčit. Syndrom »posedlosti« už dnes dokáže medicína vysvětlit. V zásadě jde o důsledky traumatizujících zážitku, většinou silně a dlouhodobě stresových, mnohdy dokonce i se sexuálně deprivačním pozadím, jež jsou vytěsňovány do podvědomí a způsobují negativní změny chování i psychického života takto postiženého jedince. Tak mohou vznikat i velice těžké psychózy, projevující se v hysterických záchvatech, přechodných stavech nepříčetnosti nebo v rozštěpení osobnosti – schizofrenii. Ježíš, jak známo, léčil tyto posedlé vkládáním rukou.

Léčba dotykem však rovněž nemusí mít nic společného se zázraky, ale spíše s lidskou vírou v takový zázrak. Už roku 1875 došla americká léčitelka Mary Bakerová k poznání, že víra v uzdravení dokáže u některých duševních poruch více než podávání jakýchkoli medikamentů. Tato zakladatelka hnutí Křesťanská věda skutečně dosahovala při léčbě duševně nemocných formou davové sugesce a meditace velice pozoruhodných výsledků a i dnes jsou tyto poznatky aplikovány při masových léčitelských seancích.

LÉČITEL A DIAGNOSTIK?

Metoda vkládání rukou, připisovaná i Ježíšovi, je dnes známa mnohým léčitelům. Jde o přímé působení na pacienta bioenergší léčitele. Vkládání rukou je i způsobem diagnostiky onemocnění, kdy léčitel vyhledává postižená místa v organismu nemocného, respektive nerovnoměrnosti bioenergetického proudění, jež v postižených místech vznikají. Ale úspěch je také závislý na hloubce přesvědčení pacienta, že mu léčitel opravdu pomůže. Lékaři to nazývají placebo efektem, tj. psychickým efektem, jenž vzniká jako důsledek samotné víry člověka ve své uzdravení. Staré známé „věř a víra tvá tě uzdravíie platilo už tenkrát. Sama přítomnost Nazaretského, považovaného za božího Mesiáše, musela mít v řadě případů duševních poruch obrovský význam na uzdravení některých nemocných, trpících kupříkladu hysterickými syndromy. Jak dokládají Freudovy „Tři studie o hysterii“, může hysterický syndrom dokonce způsobovat i ochrnutí. Dnes není pochyb o tom, že takové pacienty mohl Ježíš léčit sugescí i hypnózou, kdy vlastně šlo o odstranění psychických příčin tohoto onemocnění a tím docházelo k uzdravování nemocných. Těžké hysterické záchvaty mohou vést rovněž až k dočasnému oslepnutí, které mohl Ježíš podobným způsobem léčit. V každém případě však musel být Nazaretský výjimečným diagnostikem s nespornými biotronickými a psychotronickými schopnostmi, díky nimž se vyčleňoval nad ostatní proroky a léčitele svojí doby. A je nepochybné, že ve svém léčitelském umění dosahoval stejně výjimečných výsledků. Poněkud složitější je racionální výklad těch jevů, kdy Ježíš křísil mrtvé. Z evangelií známe minimálně tři případy, kdy se to Ježíšovi podařilo. Nejznámější je vzkříšení dcery knížete Jaira v Kafarnaum a Lazarovo zmrtvýchvstání, které se stalo předmětem vydání zatykače na nepohodlného reformátora z Nazaretu. Událost v Kafarnaum popisuje opět evangelista Marek takto: „Ježíš vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním a vstoupil tam, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl "Thaliha, kum, " což znamená "Děvče, pravím ti, vstaň. " Tu děvče hned vstalo, chodilo a bylo jí dvanáct let.“ (Marek 5, 40) Jenomže v případě vzkříšení Jairovy dcery máme potvrzeno, že Ježíš uzdravil osobu, která nebyla mrtvá, nýbrž se nacházela ve stavu podobném spánku. Matouš to jasně komentoval slovy: „Odejdětež, nebo nezemřela děvečka, ale spí i posmívali se jemu. A když byl vyhnán zástup, všed tam, ujal ji za ruku její. I vstala ta děvečka.“ (Matouš 8, 24–25) Vzhledem k tomu, jak rychle ke vzkříšení nehybné dívky došlo, jednalo se nejspíý opět o nějakou duševní poruchu, či nervové onemocnění. Stav byl tak vážný, že dívka vypadala zdánlivě jako mrtvá, ale zřejmě dýchala, což Ježíš okamžitě poznal. Dnešní psychiatrie, zabývající se chorobami psychiky, zná nemoc, která hodně případ Jairovy dcery připomíná. Dívka mohla trpět schizofrenií, kdy dochází až k tzv. katatonickým stavům. Projevem katatoniků je změna hybnosti – katalepsie. Příznaky katalepsie mohou být různé, například dochází k blokaci pohybové aktivity, k jakési nehybné strnulosti. Takový člověk je sice schopen vnímat, co se kolem něho děje, ale nemůže nijak reagovat, ani mluvit. Jiní katatonici popisují, že při kataleptickém záchvatu byli jakoby spoutáni nějakou magickou silou, zvláštním druhem spánku, který ochromoval jejich vůli. Jiní zase prý museli poslechnout podivného rozkazujícího hlasu, jenž jim přikazoval naprostou strnulost. Je proto zřejmé, že projevy katalepsie u schizofrenických chorob mohou být různé. A vzhledem k tomu, co už o tomto stavu nehybné strnulosti víme, nemůžeme vyloučit, že Jairova dcera trpěla právě tímto onemocněním a Ježíšův zákrok jí pomohl záchvat překonat. Pokud dívka opravdu trpěla katalepsií, pak mohla dobře vnímat dění kolem sebe. Věděla, že k ní přišel ten, koho lidé považovali za Mesiáše, a tohle vědomí blízkosti tak výjimečné osobnosti bylo zřejmě určujícím stimulem pro rychlé překonání jejího kataleptického záchvatu. Ani v tomto případě tedy nemuselo jít, a také asi nešlo, o žádný zázrak.

POD VLIVEM DROG?

Poněkud složitější je to ale v případě Lazara. Podrobnou zprávu o tomto zázraku podává evangelista Jan. Jednoznačně říká, že Ježíš přišel ke svému nemocnému příteli pozdě. Lazar byl již čtyři dny po smrti a jeho tělo, ovinuté plátny, už spočívalo v hrobce. Je ovšem nutno zdůraznit, že obličeje mrtvých ovinuté nebývaly, ale byly pouze přikryté plátěnou rouškou. Budeme-li věřit Janovu líčení, Ježíš přišel až k hrobce a nařídil okolostojícím lidem odstranit kámen u vchodu. Poté zvolal silným hlasem: „Lazare, pojď ven! I vyšel ten, kterýž byl umřel, maje svázané ruce i nohy rouchy a tvář jeho šatem byla obvinuta.“ (Jan 11, 43– 44) Dá se vůbec Lazarovo vzkříšení nějak rozumně vysvětlit? Jak již bylo řečeno, při těžkých hysterických a kataleptických stavech může záchvat vyústit až do fyzické strnulosti, nebo velmi hlubokého bezvědomí. Životní funkce organismu jsou omezeny na minimum a takový člověk se může jevit jako mrtvý. Ze zkušeností dnešní medicíny víme, že u některých druhů těžkých psychóz jsou takové stavy reálné. Jinou alternativou by mohla být klinická smrt, nebo stav klinické smrti se podobající, kdy srdce tepe takřka neslyšně. Z historie přece známe případy, kdy došlo k pohřbům osob zdánlivě mrtvých, spadajících právě na vrub stavům klinické smrti, nebo poruchám, majícím převážně psychický základ. Mrtvolná strnulost také může vzniknout požitím některých jedů. Tito lidé jsou zcela ochromení, mají strnulý pohled bez reakcí zřítelnic, ale přesto vnímají své okolí. Na ostrově Haiti se k podobným rituálním otravám používá tetrodoxin, jed z ryby ježíka. Někdy se takto postižení jedinci v hrobkách skutečně proberou a stávají se z nich proslulí zombie. To vše naznačuje, že i v případě Lazarova vzkříšení nemuselo jít nutně o zázrak prostě proto, že Lazar ve skutečnosti mrtvý nebyl. Sám Ježíš to potvrzoval nejprve slovy: „Lazar, přítel náš, spí. Jdu, abych ho probudil ze sna.“ (Jan 11, 11) Teprve potom Ježíš svůj výrok před apoštoly zpřesnil a prohlásil, že Lazar umřel. Měl se tak uskutečnit zatím největší zázrak před zraky mnoha lidí. Ježíš zřejmě znal skutečné příčiny Lazarovy choroby a věděl, že ho vzkřísí. Variant je v tomto případě více. Mohlo jít o požití nějaké drogy, epileptický, nebo psychotický záchvat, doprovázený hlubokým bezvědomím. Následoval Ježíšův zákrok, spojený se zázrakem oživení mrtvého, či spíše zdánlivě mrtvého, který se zřejmě v chládku hrobky mezitím probral. Stačilo odvalit vchodový zátaras za doprovodu Ježíšova výkřiku a Lazar se naprosto vyčerpaný vypotácel ven. Do úvahy je možné brát i posthypnotický spánek. Je vysoce pravděpodobné, že Ježíš hypnózu velice dobře ovládal a mohl jí už dříve svého přítele léčit. Možná Lazarovi vsugeroval určité pokyny, nutné k realizaci tohoto zázraku všech zázraků, kdo ví… Pravdu, jak to tenkrát vlastně doopravdy bylo, se už asi nedozvíme, ale racionální vysvětlení pro objasnění pozadí zázraku Lazarova vzkříšení existují. Co se týká kategorie ostatních zázraků, řada z nich je zřejmě pouhými legendami. Ježíšovu schopnost chodit po vodě je sice možné přičítat tomu, že ovládal umění levitace, ale stejně tak mohlo jít o projev davové sugesce jeho apoštolů, kteří spatřili svého mistra kráčet po vodě ve chvíli, kdy byly jejich životy ohroženy na lodi v prudké bouři. Tak, či onak, byl Nazaretský výjimečnou osobností a docela jistě ovládal i prekognici (jasnovidectví). To, že neustále předpovídal svou smrt, by nemuselo být až tolik divné. Dobře si spočítal rizika svého misijního poslání a věděl, že dříve, či později ho jeho nepřátelé chytí. Že přesně odhalil Jidáše jako budoucího zrádce, mohlo být způsobeno jeho dobrými pozorovacími schopnostmi a znalostí povah svých nejbližších učedníků. Jak ale například mohl vědět, že ho apoštol Petr třikrát zapře během několika hodin, které uběhnou od jeho zatčení? A ještě jedna věc stojí za zmínku. Ježíš také předpověděl své zmrtvýchvstání. Jak mohl vědět dopředu, že bude vzkříšen?

PODIVNÉ ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Už samotný akt Ježíšova ukřižování je určitě zvláštní. Podle tehdy platné židovské jurisdikce ho velekněžská rada jeruzalémského chrámu odsoudila za rouhačství, za což obviněnému hrozil trest smrti ukamenováním. Teprve později ho kněží obvinili i z velezrady a předali celý případ k posouzení římskému prokurátoru Pilátovi, který v Judsku reprezentoval svrchovanou moc Říma. Pilát však neshledal, že by se Ježíš velezrady dopustil a chtěl ho propustit. V tu chvíli jsme svědky zcela nepochopitelného nátlaku kněžské kasty i najaté pouliční klaky, aby byl Nazaretský po římském způsobu ukřižován. Což by bývalo nestačilo, aby ho za jeho údajné náboženské přečiny ukamenovali? Odpověď zní: nestačilo! Vše totiž nasvědčuje tomu, že Ježíš měl být ukřižován právě proto, aby mohl být později vzkříšen. Ukamenování by totiž znamenalo jeho jistou smrt, zatímco ukřižování dávalo alespoň nějaké šance k jeho možné záchraně. Vyjdeme-li z předpokladu, že se jednalo o předem připravený plán, na jehož konci se měl uskutečnit v duchu starých proroctví zázrak Mesiášova zmrtvýchvstání jako konečný důkaz toho, že Nazaretský byl skutečně oním dlouho očekávaným božím vyslancem a Spasitelem Izraele, pak se nám průběh ukřižování jeví poněkud jinak a skutečně tu narážíme na zcela nepochopitelné skutečnosti. Tvrdí se například, že byl Ježíš před ukřižováním velice vyčerpaný. Následkem předchozího bičování prý ztratil hodně krve a oslabilo ho i duševní utrpení, kterému byl vystaven. To ale nemusí být vůbec pravda! Ježíš žil dlouhá léta se svými apoštoly v nenormálních, dalo by se říci kočovných životních podmínkách, které nesporně zocelily jeho tělesnou konstituci. Zcela nedávno proběhla tiskem zpráva o tom, že podle trojrozměrného otisku z posvátného Turínského plátna, o němž bude dále řeč, byl vytvořen model muže, který je na plátně zobrazen. Mnoho lidí je přesvědčeno, že se na Turínském plátně nalézá nezřetelný otisk Ježíše z Nazaretu, neboť tato relikvie je považována za Ježíšův pohřební »rubáš«. Výsledek téhle rekonstrukce byl udivující. Údajný Ježíš z Turínského plátna měl silnou, atletickou postavu! Pokud byl Nazaretský skutečně odchovancem Esejců, jejich speciálně vyškoleným agentem, předurčeným hrát roli Mesiáše, pak nepochybně ovládal i umění vyrovnávat se s mezními situacemi. Zdá se, že Ježíš po celý svůj život provozoval i autogenní trénink. Často rozjímal a oddával se meditacím. Jiný trénink, známý například u dnešních jogínů, mohl vést k vycvičení schopností snížit důležité životní funkce organismu na minimum, až k mezi nutné k přežití v extrémních podmínkách. A ukřižování takovou extrémní situací jistě bylo. V této souvislosti není bez zajímavosti připomenout, že Ježíš na kříži skonal už za několik hodin, ačkoli lidé, popravení tímto bolestivým způsobem, umírali mnohem déle, často i několik dní. Smrt Nazaretského byla dokonce tak rychlá, že to udivilo i samotného Piláta. Existují i další okolnosti, svědčící ve prospěch hypotézy, že Ježíš své ukřižování přežil. Ještě před vztyčením kříže pil připravenou směs octa a myrrhy, která, jak známo, působí jako anestetikum ke zmírňování bolestí. Z evangelií víme, že tato směs byla Ježíšovi podávána během ukřižování několikrát. Někteří badatelé nevylučují, že směs mohla obsahovat i nějakou další drogu, která urychlila Ježíšovo bezvědomí tak, že se jevil všem okolo jako mrtvý. Další okolností je to, že mu nebyly zlámány kosti na nohou. Tradiční výklad je takový, že to hlídkující římští vojáci neudělali proto, neboť si mysleli, že je Nazaretský již mrtev. Takové vysvětlení ale nestačí. Lámání kostí odsouzencům na kříži patřilo spíše k preventivním opatřením, které urychlovalo smrt a krátilo mučivou trýzeň. A navíc se lámání kostí provádělo běžně i v případech, kdy viseli odsouzenci na kříži již v bezvědomí. Nebyl proto žádný důvod této exekuce Ježíše ušetřit. Přesto k ní právě v jeho případě nedošlo, což je určitě hodně podezřelé, a lze se domnívat, že velitel římské stráže Longinus byl někým uplacen za to, že k lámání nevydal příslušný rozkaz. Není dokonce vyloučeno ani to, že byl tento Longinus tajným přívržencem Nazaretského, protože později se podle tradice stal křesťanským biskupem v Kappadokii. A právě tento Longinus zasadil bezvládně visícímu Ježíšovi ránu kopím z milosti, která podle tradice směřovala od boku ýikmo vzhůru až k srdci. Hrot kopí probodl srdce a ukřižovaný nešťastník byl zbaven svého dalšího trápení. Evangelia však potvrzují, že po této ráně došlo u Ježíše z boku k výronu krve a vody. Ale v řeckých textech je pro tohle zranění užito slovo »nyssein«, což je označení pro lehké protržení kůže, nikoli hlubší, či dokonce smrtelné poranění. Také výron krve a vody spíše naznačuje, že se jednalo o výpotek z břišní dutiny jako následek lehčího zranění, při kterém nedošlo k narušení životni důležitých orgánů. Z toho lze vyvodit závěr, že Longinus vedl svou ránu kopím velice ledabyle a spíše chtěl okolostojícím pouze demonstrativně ukázat, že tento poslední akt milosti byl dodržen. Teď bylo totiž možné podat Pilátovi zprávu o Ježíšovi smrti. Když ne mučení, tak rána kopím do boku ho podle všech svědků musela zbavit života. Pilát, který se divil, že Ježíš vydržel na kříži jen pouhé tři hodiny, dal poté souhlas k sejmutí a pohřbu jeho těla. Nyní bylo třeba spěchat. Měl-li být zachráněn Ježíšův život, hrálo se o čas… Všechno bylo připraveno k resuscitaci. Ježíše zabalili do plátna a odnesli ho k nedaleké hrobce, kterou dal postavit jeden ze členů sanhedrinu, Josef z Arimateje. Když už jsme u toho, ve velekněžské chrámové radě, která vydala Ježíše smrti, byli nepochybně i jeho tajní stoupenci. Josef z Arimateje byl jedním z nich, stejně jako kněz Nikodém. Je hodně pravděpodobné, že se právě tito dva zasloužili o Ježíšovu záchranu, a dost možná, že patřili mezi spiklence, kteří teď měli podat důkaz o tom, že Ježíš byl opravdovým Mesiášem. Proto musel být zachráněn stůj co stůj a proto také byla hrobka tak blízko. Dnes už je prokázáno, že ji Josef z Arimateje koupil pouze za účelem Ježíšova pohřbu a nikoli pro potřeby rodiny, která nikdy v Jeruzalémě nežila. Hrobka, do které měl být nyní uložen Ježíš, byla hrobkou účelovou. Byla skrýší, kde se měl odehrát ten největší zázrak ze všech – Ježíšovo zmrtvýchvstání. Podle biblistů mezi Kristovým skonem a dopravením jeho těla do připravené hrobky uplynuly asi dvě hodiny. Josef z Arimateje a Nikodém, dva kněží sanhedrinu, se ujali úkolu Ježíšových hrobníků. Židovský Zákon věřícím zakazoval poskvrnit se v předvečer svátku paschy (židovských Velikonoc) dotykem s mrtvolou, avšak aktéři Ježíšova pohřbu tohoto zákazu nedbali. Proč? Je jen jediné možné vysvětlení: věděli, že Ježíš z Nazaretu ve skutečnosti mrtev není. Nikodém mezitím v hrobce připravil směs aloe a myrrhy k pomazání těla ukřižovaného. Jaké množství asi bylo k tomuto aktu třeba? Dva či pět kilogramů? Omyl! Evangelia hovoří jednoznačně o stovce liber, což je asi 32 kg této směsi. Tak veliké množství bylo sotva nutné k pouhému posmrtnému pomazání. Pokud ovšem mělo tolik aloe a myrrhy sloužit k výrobě bylinné směsi za účelem léčby Kristových zranění, pak by bylo takové množství »právě akorát«. Bylo především nutné zastavit krvácení z Ježíšových ran. Zatímco myrrha působila jako anestetikum, aloe měla hojivé, protizánětlivé účinky. V hrobce byla připravena i plátna, do kterých bylo Kristovo tělo zabaleno poté, co byla napuštěna hojivou směsí. Není vyloučeno, že Josefovi z Arimateje a Nikodémovi asistovali i další záchranáři, o nichž se evangelia nezmiňují. Nebo snad ano? V Markově evangeliu se píše, že Kristův prázdný hrob našla v neděli Maří Magdaléna ještě s dalšími dvěma vyznavačkami Ježíše z Nazaretu a i ony s sebou přinesly vonné směsi k poslednímu pomazání. Marek nám tak prozrazuje, že první pomazání, realizované za asistence Josefa z Arimateje a Nikodéma, zřejmě skutečně nesloužilo k natírání mrtvého Kristova těla, ale že se jednalo o resuscitační akt. Marek hovoří ještě o něčem: „A všedše do hrobu, uzřely mládence, jak sedí na pravici, oděného rouchem bílým. I ulekly se. On pak řekl jim: ‡Nebojte se. Ježíše hledáte Nazaretského, toho ukřižovaného. Vstal jesť, neníť ho tuto, aj místo, kdež jej byli položili.‚ i. Také Lukáš se zmiňuje o dvou mužích v prázdné hrobce, kteří ženám, jež přišly pomazat Ježíše, řekli: „Co hledáte živého s mrtvými?“ (Lukáš, 24, 5) Podle Janova evangelia zase Maří Magdaléna přímo u prázdného hrobu Nazaretského spatřila a Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, neboť jsem ještě nevstoupil k Otci svému a k Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu.“

Ať tak či onak, nalezneme v evangeliích celou řadu důležitých indicií, svědčících o tom, že Ježíš ukřižování přežil a že nevstal zázračně z mrtvých, nýbrž byl pouze vzkříšen. Když se Nazaretský opět sešel se svými apoštoly v Galileji, jeho žáci si mysleli, že je to duch. A Ježíš jim říká: „Co se strašíte a proč myšlení vstupují na srdce vaše? Vizte ruce mé i nohy mé, já zajisté jsem ten. Dotýkejte se mne a vizte, neboť duch těla a kostí nemá, jako mne vidíte míti.“ (Lukáš 24, 38–43) Také Tomášovi, který nevěřil, že před nimi stojí jejich živý mistr, Ježíš nařídil, aby se dotkl jeho ran, a tak se přesvědčil, že není žádným přízrakem. Věc je naprosto jasná. Ježíš přežil své ukřižování. Předem dohodnutá akce na jeho záchranu (nezapomínejme, že sám několikrát předpovídal apoštolům své zmrtvýchvstání) byla úspěšná…

DŮKAZ S OTAZNÍKY

Snad nejkontroverznějším důkazem toho, že Ježíš přežil ukřižování, je relikvie Turínského plátna, o jehož pravosti se vedou dodnes polemiky a diskuse. Většina věřících je totiž přesvědčena o tom, že jde o plátno, do kterého bylo zabaleno Ježíšovo tělo po přenesení do předem připravené hrobky. Nemá asi smyslu rekapitulovat historii této posvátné relikvie, sahající prokazatelně až někam do 13. století, ale raději věnujme pozornost výsledkům nejnovějších vědeckých bádání a analýz tohoto vzácného a ojedinělého artefaktu. Velice často se zdůrazňuje skutečnost, že části plátna byly v roce 1988–89 podrobeny radiouhlíkové analýze, která měla prokázat jeho skutečné stáří. Podle tohoto výsledku by měla být relikvie stará asi 800 let a jednalo by se o falzifikát pocházející ve skutečnosti ze 13. století. Ale radiouhlíková analýza může být ve skutečnosti velice ošidná. Záhy se totiž zjistilo, že už v roce 1982 proběhla tajná radiouhlíková zkouška vláken Turínského plátna na Kalifornské univerzitě se dvěma naprosto odlišnými výsledky. Prvním testem bylo vlákno datováno do roku 1000 n. l., druhým pak do roku 200 n. l. Tak obrovský rozdíl v určení stáří této relikvie dokazuje, že oficiální radiouhlíková měření, provedená o šest let později, nemusela být ve skutečnosti pro určení skutečného stáří a původu plátna směrodatná. Tím spíše, že nesmíme zapomínat na to, že roku 1532 byla relikvie vystavena vlivům silného požáru, který pravděpodobně změnil i molekulární stavbu a množství radioizotopů uhlíku C 14 v tkanině. V Turínském plátně, které je vlastně podivuhodným otiskem obrysů kdysi ukřižovaného muže, byla také objevena švýcarským kriminalistou Maxem Freiem pylová zrnka asi z 58 druhů rostlin. Zajímavé bylo, že většina z nich pocházela z flóry, která se vyskytuje na Blízkém východě, a některá dokonce z rostlin, rostoucích výhradně jen v okolí Mrtvého moře! Tedy přesně z té zeměpisné oblasti, odkud Ježíš z Nazaretu pocházel. Další šok způsobilo mezi odborníky zjištění, že karmínové skvrny na plátně jsou skutečně krevními stopami. Pomocí nejmodernější metody určování fluorescenčních tělísek potvrdil prof. Bollone z Ústavu soudního lékařství v Turíně v roce 1981 jednoznačně, že jde o lidskou krev skupiny AB. Dále byly spektroskopicky a mikrochemicky doloženy další krevní složky – hemoglobin, bilirubin a albumin, bílkovina nezbytná pro proces látkové výměny. Bolloneho výsledky znamenaly převrat v diskusích kolem Turínského plátna. Nyní bylo každému jasné, že pokud bylo do plátna zabaleno skutečně mrtvé tělo, pak nemohlo tak krvácet! Ale otisky krve jasně dokládaly, že krvácení probíhalo. Jinými slovy, muž kdysi do plátna zabalený musel být ještě naživu! Otázka však zní, zda to byl skutečně Ježíš… Na to ale dosud neexistuje jednoznačná odpověď. Faktem však zůstává, že krevní stopy se nacházejí na plátně přesně v místech, kde byl podle líčení evangelií Ježíš zraněn, tj. na boku, na čele (trnová koruna), po bičování na zádech a na rukou i na nohou v místech, kde bylo tělo přibito hřeby na kříž. Při sérii experimentů, zaměřených na odhalení záhady vzniku otisku, se vycházelo z toho, že k Ježíšovu pomazání bylo použito směsi aloe a myrrhy. Byla proto navozena situace, při níž pomazané živé tělo v plátěném zábalu mělo horečku. Vycházelo se přitom z několika základních předpokladů:

1) Tělo bylo namazáno hojivou směsí a přestávalo krvácet.

2) Vlivem horečky zraněného léčivá směs pod plátnem zasychala a krvácení bylo zastaveno.

3) Z těla se odpařovala během této procedury voda a pot, obsahující především močovinu.

Výsledek uvedených experimentů byl zajímavý. Podařilo se získat nahnědlý otisk pokusné osoby, podobný otisku na relikvii. A i když nebyl výsledek dokonalý, přesto se potvrdilo, že otisk vznikl s největší pravděpodobností z člověka, zabaleného volně do plátna, jenž byl naživu, v bezvědomí a potil se. Je tedy turínská relikvie důkazem Ježíšova skutečného vzkříšení? Vědecký svět zatím tuto otázku nerozhodl a budou zřejmě ještě následovat další výzkumy a experimenty. Ale to, co věda dosud zjistila, naznačuje, že konečné vyřešení záhady Turínského plátna je na dosah ruky. Ježíšovo ukřižování a jeho následné vzkříšení není jenom legendou. K těmto událostem doopravdy došlo. Podle církevní tradice se tak stalo 7. dubna roku 30 n. l., ale ani to se neví jistě. Podobně jako v případě Ježíšova narození se názory badatelů k určení data jeho ukřižování různí. Podle některých se tak stalo už roku 29 n. l., kdy v Palestině došlo k zatmění Slunce. O náhlé veliké tmě po Ježíšově smrti se evangelia zmiňují a možnost, že se jednalo právě o sluneční zatmění, nelze vyloučit. Stejně tak mělo v téže době dojít k velikému zemětřesení, která ale v antických časech postihovala Palestinu dost často. Prokazatelně například roku 31 n. l., kdy tahle pohroma zničila řadu měst. Navíc zde existují dva souběžné židovské kalendáře – kalendář kumránských Esejců a oficiální kalendář jeruzalémského chrámu. Ačkoli je chronologie obou těchto kalendářů odlišná, přesto se podařilo zjistit, že 7. duben spadá na Velký pátek, kdy měl být Ježíš ukřižován, podle jeruzalémského kalendáře na rok 30 n. l. a 34 n. l., podle kalendáře Esejců pak na rok 29 n. l. Přesné datum Ježíšova ukřižování však i přes tato zjištění zůstane zřejmě dalším věčným tajemstvím muže, který byl zcela výjimečnou postavou lidských dějin.

SVOBODOMYSLNÝ MUŽ SE STAL SYMBOLEM SLEPÉ VÍRY

Přijmeme-li hypotézu, že Ježíšovo misijní vystoupení bylo akcí předem připravenou od samého počátku až do konce a že přežil nakonec své ukřižování, zůstává nám ten největší otazník. Pokud Ježíš přežil, kam tedy najednou zmizel? Křesťanská církev hovoří jasně. Došlo k jeho nanebevstoupení. Ale právě tohle tvrzení je irelevantní. O Ježíšovi nanebevstoupení se zmiňují pouze dvě ze čtyř novozákonních evangelií. Shodou okolností (či to snad není náhoda?) to nebyla právě díla jeho apoštolů Matouše a Jana. A protože oni byli nejbližšími Kristovými učedníky, lze mít za to, že k zázraku nanebevstoupení nedošlo. Jinak by ho určitě neváhali uvést. Nanebevstoupení je až pozdější křesťanskou legendistikou Ježíšových následníků nové generace, mezi které patřili Marek a Lukáš. Je to sice 50:50, ale ani nejstarší církevní autoři (např. Klement Římský, Polykarpos, Ignác Antiochejský aj.) se o Ježíšovi nanebevstoupení nikterak nezmiňují, což svědčí o tom, že se tento zázrak zřejmě nikdy neodehrál. Ježíš z Nazaretu mizí ze scény dějin právě tak záhadně, jako na ní vešel. Nepochybně musel být rozčarován zbabělostí svých apoštolů, kteří ho v nejtěžším okamžiku jeho života opustili. Snad odešel dobrovolně do exilu, roztrpčen tímto poznáním. Zanechal za sebou ohromný ideový odkaz, který nakonec našel své pokračovatele. Ale kam Ježíš zmizel, zůstane asi věčnou záhadou. Některé indicie naznačují, že nakonec opustil Palestinu a odešel kamsi do Indie, kde dál šířil jako věhlasný prorok své učení o lásce k bližnímu. Ale to bylo, je a bude zřejmě dál jenom předmětem neustálých dohadů. Nemáme jediný důkaz o tom, proč své mesianistické vystoupení tak náhle ukončil. Jeho stopy se ztrácejí v následném toku času, ale jeho ideály zůstaly, byť později v mocenských postojích křesťanských církví došlo mnohokrát k jejich zneužití i k falešným výkladům. Bohužel, pozdější deifikací ztratil reformátor z Nazaretu svou původní lidskou tvář. Stal se sám Bohem, mýtem, v něhož další generace křesťanů začaly bezvýhradně věřit. Ježíš z Nazaretu přestal být pro věřící ušlechtilým buditelem svobody, mužem nezávislého přesvědčení a individuální duchovní svobody, protože křesťanská církev z něho učinila bytost zrozenou od Boha, a tím pádem vznešenou a prostému člověku velmi vzdálenou autoritou. To pochopitelně umožňovalo různé manipulace, vedoucí v důsledku k tomu, že se z křesťanské církve jako duchovního vůdce lidstva stala autoritativní mocenská síla, zasahující po dvě následující tisíciletí do vývoje naší civilizace v dobrém i zlém. Církev posvěcovala násilí, války, a stala se dokonce pronásledovatelem nezávislého myšlení a konání. Jakmile se k tomu přidaly majetek, korupce a světská moc, jimiž její elity začaly disponovat, stal se i pro ně Jež